Если у вас возникли сложности с курсовой, контрольной, дипломной, рефератом, отчетом по практике, научно-исследовательской и любой другой работой - мы готовы помочь.
Предоплата всего
Подписываем
Bismarckův spojenecký systém vytvořený v letech 1871 – 1890 chce udržet bezpečnost sjednoceného a teritoriálně saturovaného Německa, odizolovat a oslabit Francii, která přišla o Alsasko a Lotrinsko. Základními pilíři systému:
Spolek tří císařů (1871-1878, 1881-1887) = Německo, R-U a Rusko, nejdříve podepsána schönbrunská konvence o obraně míru mezi R-U a Ruskem a poté přístupuje Německo; spolek není moc funkční, ropadá se po balkánské krizi, když Rusko není pozváno na Berlínský kongres (1878); N podpořilo VB a R-U a tím došlo k diplomatické porážce Ruska; dochází k ochlazení vztahůy. Spolek pak obnoven v r. 1881 na popud Německa, aby se zabránilo spojení Ruska s Francií.
Balkánská krize (1875-1878) = nespokojenost s tureckou nadvládou v Bosně a Hercegovině a Bulharsku vede ke zvýšenému zájmu mocností (R-U, Německa, Ruska, později se připojily Francie a Itálie), ty vyzvaly k ukončení válečných operací, VB se postavila za Turky, Rusko ztrácí vliv, ale vyčkává, pak svolává mezinárodní konferenci do Instanbulu, kde vznáší požadavky k reformě Turecka; dipl jednání selhalo a Rusko vyhlašuje válku, postupuje rychle, což se nelíbí R-U a VB, obě země vyhrožují válkou Rusku, pokud vstoupí do Istanbulu, ruská vojska se zastavují v San Stefanu a nabízí Turecku mír, uzavřena předběžná smlouva tzv. sanstefanský mír – Turecko muselo uznat nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory, Bulharsko získává autonomii.
Následuje Berlínský kongres (1879) = revize sanstefanských dohod, což se nelíbí Rusku. Bulharsko rozděleno na Bulharské knížectví a provincii Východní Rumelie, které bude součástí Turecka, R-U mohlo obsadit BaH, VB obsadila Kypr = výsledkem dipl porážka Ruska.
Dvojspolek (1879) = výsledek užší spolupráce Německa a R-U, namířen nyní proti Rusku a už ne proti Francii, Německo nabízí spolupráci VB, ale ta chce od Německa podporu pro veškerou svou koloniální politiku na Dálném východě, což je nepřijatelné.
V roce 1882 přistupuje Itálie, které se nelíbí obsazení Tuniska Francií, takže vzniká Trojspolek, kterého je Itálie členem do r. 1914, pak vyhlásí neutralitu a v r. 1915 vstoupí do války na straně Dohody.
Středomořské aliance (1887) = dohody VB, R-U, Itálie, Španělska, Srbska a Rumunska namířené proti ruským zájmům ve východním Středomoří, Německo nepřistoupilo, ale tiše podporovalo.
Zajišťovací smlouva s Ruskem (1887-1890) = paralelně Německo uzavřelo tuto smlouvu, kterou uznávalo nadvládu Ruska nad Bulharskem, a zaručovalo svou neutralitu v případě, že se Rusko znovu pokusí dobýt Istanbul.
Německo však udělá chybu tím, že chce vyvolat v Rusku finanční krizi a tím si ho chce více zavázat, výsledkem je neprodloužení zajišťovací smlouvy, Rusko se o pomoc obrací na Francii. Bismarck odstupuje a nastává změna politiky.
Helgolandská smlouva (1890) = Německo se vzdává zájmů ve východní Africe, odstupuje VB ostrov Zanzibar výměnou za ostrov Helgoland; nové vedení si od toho slibuje sblížení s VB, marná snaha.
Výsledkem všeho je v roce 1891 uzavření Dohody = smlouva Ruska a Francie.
Fašódská krize (1898-1899) = napětí mezi VB a F ohledně afrických území, aby VB uchránila své zájmy v Egyptě, vysílá armádu pod vedením Kitchnerera, do Fašódy však dorazil dříve fr. maršál Marchand, K. vyzval k opuštění Fašódy, po dipl. jednáních (FR Delcassé, VB Salisbury) FR ustupuje a je uzavřena francouzsko-britská dohoda (1899)ohledně rozdělení střední Afriky – VB okolí Nilu, F území od Dárfúru na západ.
Japonsko-britská smlouva (1902) = vystoupení VB ze „skvělé izolace“, chce uchránit své zájmy na Dálném východě proti Rusku.
„Srdečná dohoda“ /entente cordiale/ (1904) = dohoda mezi VB a Francií, rozdělení sféry vlivu, FR volná ruka v Maroku, VB Egypt.
Haagské mírové konference (1899 a 1907) = cílem bylo vypracovat nástroje k mírovému řešení krizí, k prevenci válek a kodifikaci pravidel boje
Projekty bagdádské a anatolské dráhy – Němci získali koncesi na budování železnice, která spojí Evropu s Persií – získat tak nerostné suroviny, zejména ropu, což se nelíbí dalším mocnostem, Rusko i Británie zde mají své zájmy.
Schlieffenův plán (1905) – plán rychlého útoku, obsadit Francii dřív než Rusko obsadí východní Německo, při použití se úplně nezdařil, Německo sice přes Belgii a Lucembursko postoupilo téměř až k Paříži – bitva u Vedrunu, tzv. pohraniční bitva, výsledkem tzv. zákopová válka.
Formování vojensko-politického bloku „DOHODY“
1904 – francouzsko-britská smlouva = srdečná dohoda = řeší drobné vzájemné spory (Afrika, Madagaskar, Nové Hebridy, Siam) + dohoda o vzájemném obchodu v koloniích (VB Egyptě a FR Maroku)
1907 – britsko-ruská smlouva = rozdělení Persie na tři části, sever Rusko, jih Británie, střed koncese obou velmocí
Afghánistán – VB, ale za to opustí Tibet a bude respektovat celistvost Číny, včetně její suverenity nad Tibetem
3. září 1914 – společný závazek neuzavřít s nepřítelem separátní mír – jednat společně
Formování vojensko-politického bloku „ÚSTŘEDNÍCH MOCNOSTÍ“
Základ v „Dvojspolku“ (R-U, Německo, 1879), poté „Trojspolek“ (1882 vstup Itálie).
Následuje nesprávné označení „Čtyřspolek“ – tajná rakousko-rumunská aliance, 1883 a ještě téhož dne i s Německem.
Během války název i pro další válečné spojence = Turecko (tlak na T, aby se zabránilo transportu válečného materiálu do Rusko), Bulharsko (slib získat část území Makedonie patřící Srbsku).
Rusko-japonská válka (1904-05) = obě země eminentní zájem o získání bohatého Mandžuska s nezamrzajícím přístavem Port Arthur, rozhodující bitva u Cušimi – Japonsko vítězí, uzavírají mír v Portsmouthu.
Bosenská krize (1908-09) = Bulharsko vyhlásilo samostatnost a R-U anektovalo Bosnu a Hercegovinu; 1909 uznán tento nový status quo, což vedlo k poškození diplstyků mezi R-U a Ruskem + Srbskem.
Marocké krize (1905 a 1911) = konflikt mezi Německem a Francií ohledně území Maroka, krizi 1905 řešila Algeciraská konference, v r. 1911 při potlačování kmenování povstání FR obsadila Fás, Němci demonstativně vpluli do přístavu Agadir, aby ukázali nárok na marocké území, nakonec uzavřena kompromisní dohoda – Němci za uznání FR nároků dostali část území FR Konga.
Balkánské války (1912-1913) = série konfliktů, kdy nově vzniklé státy (Srbsko, Řecko, Rumunsko a Bulharsko) se snažily získat co nejvíce území na úkor Osmanské říše
Záminkou atentát na následníka rakouskouherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este 28.6. 1914 v Sarajevu, následuje červencová krize, kdy je dáno Srbsku ultimátum s velmi tvrdými podmínkami (omluva, zákaz protirakouské propagandy, potrestání viníků, rozpuštení iredentistických organizací a požadavek účasti r-u vyšetřovatelů).
Dvě linie v R-U: zaminir Berchtold chce dipl jednání x náčelník g.š. Hötzendorf vojenskou akci.
I když Srbsko ultimatum téměř ve všech bodech přijímá, R-U 28. července 1914 za tiché podpory Německa vyhlašuje Srbsku válku.
Rusko na to reaguje všeobecnou mobilizací a když nereaguje na Německé ultimátum ohledně stažení armády z hranic s Německem
Německo použilo Schlieffenův plán z r. 1905 a pokouší se rychlou vojenskou akcí přes Belgii a Lucembursko obsadit FR, pokus ne zcela zdařilý, i když v tzv. pohraniční bitvě nedaleko Verdunu (srpen) vítězí a dostávají se téměř až k Paříži;
následuje úspěšná ofenzíva Dohody v bitvě na Marně (září) a tím končí německé vyhlídky na bleskové vítězství na Západě (Moltke odvolán).
Obě strany se opakovaně pokouší získat přístavy v kanálu La Manche – běh k moři. V té době se již fronta táhne souvisle od severu na jih a linie se téměř nemění, je víceméně stabilizovaná, armády se zakopávají a začíná tzv. zákopová válka.
Němci se v listopadu v tzv. flanderské bitvě pokouší proniknout do Pas-de-Calais, v první bitvě u Ypres jsou odraženi za obrovských ztrát na životech VB; v prosinci první bitva v Champagne jako součást Joffreho ofenzívy) a první bitva v Artois, něž navazují další bitvy v na jaře 1915.
Rusové kvůli Francouzům zahajují operace ve východním Prusku – v bitvě u Tannenbergu zničil německý generál von Hindenburg hlavní síly ruské armády gen. Samsonova, a v bitvě u Mazurských jezer proti gen. Rennenkampfovi – ruská vojska donucena k ústupu
Počátkem srpna R-U pod vedením Hötzendorfa útočí proti Rusům v Haliči, Rusové provádí úspěšnou protiofenzívu a Rakušané jsou vytlačeni za Karpaty, hrozí zhroucení fronty v Haliči a ruský průlom do Slezska a Uherska, proto Němci přesouvají jednotky na jih fronty.
Znovu během září-října zahajují R-U útok a uvolňují Přemyšl, poté opět zatlačeni za Karpaty;
V listopadu se daří německý průnik až k Varšavě a Lodži (bitva u Lodže), kde se fronta stabilizuje.
K velké porážce Rusů dochází v prosinci v bitvě u Limanowy, fronta se vrací zpět k Dunajci (linie Pilica-Nida) a i zde nastává tzv. zákopová válka.
Vojska R-U zaútočla v srpnu z Bosny a Srbsko (generál Oskar Potiorko), překračují řeky Drinu a Sávu a pochodují na Bělehrad, srbský protiútok zatlačí Rakušna zpět do Bosny, v září pak opět Srbové vytlačeni z Bosny a v prosinci R-U obsazuje Bělehrad, Srbům se podaří ještě v prosinci zatlačit R-U za řeku Drinu.
Během 1915 se fronta stabilizuje a od října probíhá i zde zákopová válka.
V listopadu 1914 vstupuje do války Turecko a vznikají tři nové fronty:
Kavkazská fronta = proti Rusům, Enver Paša útočí na ruské oddíly, v lednu 1915 po bitvě u Sarkamyše, kde Rusové vítězí, nastává stabilizace fronty.
Mezopotámská fronta = proti VB, Britové se vyloďují v Perském zálivu a v listopadu obsazují Basru.
Sinajská (syrsko-palestinská) fronta = proti VB, tažení k Suezu v r. 1915
= válka o převahu na světových mořích a oceánech; bitva v Helgolandské zátoce, bitva u Coronelu, bitva u Falkland,
Ponorková válka = účinná zbraň Německa, dosáhlo velkých úspěchů, potopení parníku Lusitanie (loď VB s Američany na palubě) záminkou pro vstup USA do války.
Válka v koloniích
V listopadu 1914 Japonci obsazují německé Čching-tao v Číně, obsazují i další državy v Tichomoří spolu s VB, Australany a Novozélanďany).
Probíhají i boje v Africe (Togo, Namíbie, Kamerun, Tanzanie, Rwanda, Burundi).
= poziční, zákopová válka s pokusy o jednotlivé ofenzívy, únor-březen FR obnovují útok – druhá bitva v Artois, druhá bitva u Ypres (použity bojové plyny = yperit), druhá bitva v Champagne – všude obrovské ztráty a přitom stragegická situace nezměněna!
V květnu 1915 vstupuje do války na straně Dohody Itálie na základě londýnské smlouvy, kdy je Itálii přislíben zisk Jižního Tyrolska, Tridentska, Istrie, většiny Dalmácie, kontrola Albánie, plnou suverenitu nad souostrovím Jižní Sporady.
3. května Itálie vystupuje z Trojspolku, 23. května vyhlašuje válku R-U a 28. srpna i Německu.
Centrálním mocnostem se daří prolomit ruskou frontu, tzv. gorlický průlom a postupují do Haliče, postupně dobyt Přemyšl, Lvov a Lublin (květen-červen).
Ruská vojska však nejsou zničena, pouze ustupují po celé linii, takže se fronta posouvá na východ (Riga-Západní Dvina-Baranoviči-Strypa). Nastává změna v ruském velení – velkokníže Nikolaj Nikolajevič odvolán, vrchního velení se ujímá car Mikuláš II.
Během června-listopadu čtyři italské ofenzívy na řece Isonzo (Soči) směrem na Terst.
Na podzim se připojuje k Centrálním mocnostem Bulharsko a připravuje se všeobecná ofenzíva – Mackensenova generální ofenzíva. V říjnu dobytí Bělehradu, B útočí na Skopje a Niš, Srbové se stahují na ostrov Korfu. Dohoda proto otevírá pomocnou frontu u řecké Soluně, ale porážce Srbska nezabránila.
Dardanelská operace = na žádost Ruska za účelem odpoutání tureckých sil z kavkazské fronty – březen VB se pokouší neúspěšně prostřílet Úžinami, duben zahájena gallipolská operace, v prosinci po neúspěšném tažení jednotky staženy.
Gallipolská operace = opětovný pokus získat Úžiny, poprvé účast australských a novozélandských vojáků
Sinajská fronta = první turecký útok na Suez, ale vytlačeni ze Sinaje
Mezopotámská fronta = porážka a obklíčení Britů u Kút al-Amáry (zima 1915 – duben 1916)
V únoru vyhlášena Německem neomezená ponorková válka (odvolána v září), v květnu potopení Lusitanie, amerického záoceánského partníku
Hlavním střetnutím roku je námořní bitva u Dogger Banku (dánské břehy).
Plány Dohody ohledně válečných operací 1916
Plány Mocností ohledně válečných operací 1916
Od února do prosince probíhá bitva u Verdunu (korunní princ Vilém, maršál Hindenburg, generál Ludendorff, maršál Pétain) – obrovské ztráty
Od června do listopadu britsko-francouzská ofenzíva na řece Sommě = klasická materiálová bitva (poprvé použity tanky)
Pět nových italských ofenzív na řece Isonzo, obsazení Gorice v srpnu
Reorganizace ruských front:
V březnu jarní ruská ofenzíva na severu, která má odlehčit Verdunu – neúspěch.
Následuje letní ruská ofenzíva, tzv. Brusilova ofenzíva, koordinovaná se spojeneckým útokem na Sommě – poslední ruské vítězství ve válce, obsazení Bukoviny, průnik do Haliče.
V srpnu vstupuje do války Rumunsko po boku Dohody. N+Turci+Bulhaři (Mackensen) útočí z jihu a zatlačují rumunské, ruské a srbské jednotky na sever – v prosinci Mackensen obsazuje Bukurešť.
Soluňská fronta = bezvýsledný útok Dohody
Mezopotámská fronta = poté, co se vzdal Turkům britský sbor gen. Townshenda v Kút al-Amáře, se fronta zhroutila.
Kavkazská fronta = dílčí ruské úspěchy, fronta se stabilizuje až do léta 1918
Květen-červen, jutská námořní bitva, bitva u Skagerraku jsou největší námořní střetnutí celé války (admirál Scheer, admirál Jellicoe) – strategiská britská převaha zachována, což vedlo k tomu, že Německo obnovuje v únoru 1917 neomezenou ponorkovou válku ve snaze způsobit Spojencům co největší škody, což v dubnu 1917 přivedlo do války USA.
Vývoj ovlivněn vystupňováním ponorkové války, VB reaguje námořní blokádou Německa.
Na jaře Nivellova ofenzíva (Robert Nivelle, vrchní velitel FR armády), tzn. britský útok (maršál Douglas Haig) z Arrasu a Cambrais; Nivelle zahajuje ofenzívu na řece Aisne a v Champagni – neúspěch.
Poté střídá Nivella Philippe Pétain (náčelníkem g.š. Ferdinand Foch)
Následuje britská ofenzíva ve Flandrech, třetí bitva u Ypres a tanková bitva u Cambrais.
Na italské frontě je jedenáct ofenzív na Isonzu, v bitvě u Caporetta je italská fronta prolomena, vzniká nová fronta na řece Piavě.
Je ovlivně revolučními událostmi v Rusku, v dubnu vstupují do války USA na straně Dohody. V té době je fronta prakticky rozložena, na jižním úseku probíhá Kerenského ofenzíva, v červenci nastává prolomení ruské fronty u Tarnopolu, Mocnosti obsazují Bukovinu a východní Halič, útoky zastavují v Moldavsku a během podzimu postupují Němci do Pobaltí.
V prosinci bolševici uzavírají s Německem příměří = konec východní fronty.
Brestlitevský mír = probíhají jednání, v únoru 1918 Trockij přerušuje jednání, Němci reagují ofenzívou – vylodění ve Finsku - a dochází k naprostému zhroucení ruské fronty a příkaz Lenina zní: „mír za každou“ cenu!
3. března 1918 Rusko uzavírá separátní mír, tím uznává postavení centrálních mocností na Ukrajině, ztrátu Polska, Finska, Pobaltí, záp. Běloruska, části Zakavkazska ve prospěch Turecka, jsou vyčísleny válečné náhrady a uzavřena hospodářská smlouva s Německem – smlouva zrušena hned po válce v listopadu 1918.
Vedlejší fronty 1917
Mezopotámská fronta = dobyt Bagád
Sinajská fronta = Britové obsazují Jeruzalém
V březnu 1918 zahájena Ludendorffova ofenzíva, německé jednotky dosáhly Marny (květen) a v červnu nový německý útok u Remeše a Noyonu – následuje francouzský protiútok – druhá bitva na Marně; Němci ustupují – konec nadějí na vítězství, v srpnu pak dochází k průlomu u Amiensu a fronta se posouvá na východ.
Na italské frontě v červnu proběhla neúspěšná ofenzíva na Piavě, Italové překračují Piavu, obsazují Terst a v říjnu R-U žádá o příměří.
3.11. Rakousko-Uhersko podepisuje příměří.
29. října německé velení doporučuje císaři uzavřít mír, 9. listopadu 1918 císař Vilém II. abdikuje a 11. listopadu v Compiégne podepisuje Německo příměří, jehož podmínkou je zrušení brestlitevského a bukurešťského míru = KONEC VÁLKY.
Soluňská fronta = zahájen postup na Balkán, Bulharsko uzavírá příměří a je osvobozen Bělehrad.
Syrsko-palestinská (dříve sinajská) fronta = v září zahájena ofenzíva a v říjnu dobyt Damašek.
Mezopotámská fronta = turecká vojska odříznuta v říjnu
Následuje 30.10. podpis příměří s Tureckem (Mudros).
Pařížská mírová konference (18. ledna 1919 – 21. ledna 1920) = vítězné státy Dohody vypracovávají mírové smlouvy s poraženými státy Čtyřspolku.
VB: David Lloyd George, Arthur James Balfour
FR: Georges Clemenceau, Stéphen Pichon
USA: Woodrow Wilson, Robert Lansing
Itálie: Vittorio Emanuele Orlando, Sidney Sonnino
Československo: Karel Kramář, Edvard Beneš
zástupci sovětského Ruska do Paříže nepozváni!
Velká Británie = rozšířit koloniální říši v Africe, vybudovat Středovýchodní imperium; nepřipustit kontinentální posílení Francie a uplatňovat politiku ballance of power.
Francie = snaha o kontinentální hegemonii, vrátit Alsasko a Lotrinsko, posunout hranice na Rýnu, vytvořit vlastní spojenecký systém (Malá Dohoda), požadavek reparací.
USA = program Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona, princip „otevřených dveří“, Společnost národů a postavení USA – to narazilo na odpor Senátu
Japonsko = právní zajištění svých územních anexí a politického vlivu v Tichomoří a v Číně (vesměs na úkor Německa).
Itálie = trvá na splnění slibů tajné londýnské smlouvy z roku 1915, tzn. zisk Jižního Tyrolska, Tridentska, Istrie, většiny Dalmácie, kontrola nad Albánií, plná suverenita nad souostrovím Jižní Sporady (Dodekanesos), přičlenění Malé Asie (v případě dělení Turecka), rozšíření kolonií v Africe (na úkor Německa).
Ovládnutím Terstu se očekává posílení italského vlivu v nástupnických státech (ČSR, Rakousko, Maďarsko).
Na základě korfské deklarace a po slučovacích krocích vzniká 1.12.1918 Království SHS (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), což se moc nelíbí Italům, protože si připadají poškoženi.
Na pařížské konferenci se řeší:
Program „Čtrnácti bodů“ prezidenta W. Wilsona (8. ledna 1918)
druhá skupina osmi bodů o principu národního sebeurčení.
poslední skupina, resp. poslední bod, řeší organizační strukturu Wilsonových principů poválečného uspořádání
Těchto čtrnáct Wilsonových bodů bylo programovým základem pro mírová jednání, považuje se za významný dokument, třebaže nebylo vše v úplnosti realizováno.
Versailleská mírová dohoda (s Německem) = podepsaná 28. června 1919 ve Versailles; vstupuje v platnost 10. ledna 1920.
Obsahuje tvrdé podmínky, se kterými souhlasí říšský sněm:
Dále se řešila finanční a ekonomická problematika, klíčovou smlouvou celého mírového urovnání měla být problematika německých reparací, ale ta byla ze smlouvy vyjmuta (měly být stanoveny do 1.5. 1921). Německu byly uloženy ekonomické restrikce (odvody strojního vybavení, surovinové dodávky ..)
Tato smlouva upevnila postavení Francie a budila obrovský odpor v Německu (zavražděn Erzberger 1921 a 1922 Rathenau), tento odpor umožnil nástup fašismu, který měl za cíl smlouvu revidovat.
Saintgermainská mírová smlouva (s Rakouskem) = podepsaná 10. září 1919 v Saint Germain-en-Laye u Paříže; opakují se zde články versailleské smlouvy; je konstatován rozpat R-U a vznik nástupnických států; vojenské omezení, ztráta výzbroje, reparace
územní změny = vznik ČR, část Slezka k Polsku, Bukovina k Rumunsku, Jižní Tyrolsko k Itálii, Burgenland k Rakousku
zůstávají otevřené problémy, a to rozdělení balkánských území a budoucnost Haliče.
Neuillská mírová smlouva (s Bulharskem) = podepsána 27. listopadu 1919 na pařížském předmětí Neuilly sur Seine; obdobná jako ostatní smlouvy
územní změny = ztráta asi 12.000 km2 = Dobrudža potvrzena Rumunsku, část Makedonie připadla Jugoslávii (úzký pruh zabezpečující železnici Niš-Soluň), západní Thrákie odevzdána Řecku (ztráta přístupu k Egejskému moři)
vojenská omezení = armáda jen 20.000 mužů, zákaz těžkých zbraní, uloženy reparace.
Trianonská mírová smlouva (s Maďarskem) = podepsána 4. června 1920 ve Velkém Trianonu, varianta saintgermainské smlouvy
územní změny = ztráta asi 2/3 území předválečného Uherska = Podkarpatská Rus a Slovensko připadly ČSR, Chorvatsko-Slavonsko, část Banátu a Rijeku (Fiume) získalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) – italský básník d´Annunzio město obsazuje 1919 s ozbrojenci a pokouší se o anexi, Itálie uzavře Rapalskou smlouvu, kde Rijeka zůstane svobodným městem-uspořádaném jako stát - a d´Annunzio musí opustit město; Sedmihradsko, Bukovina a část Banátu připadly Rumunsku; úzký pás Burgenlandu získalo Rakousko = tím se ocitla polovina etnických Maďarů v zahraničí!
vojenská omezení = zákaz všeobecné branné povinnosti, omezení armády na 35.000 mužů, omezení výzbroje, vyvlastnění majetku v zahraničí.
Velmi tvrdé, což vedlo k neustálým snahám o revizi podmínek trianonské smlouvy a ke spojenectví s fašistickými režimy.
Sévreská mírová smlouva (s Tureckem) = podmínky stanoveny během konference v San Remu, smlouva podepsána 10. srpna 1920 v Sévres, smlouva má koloniální charakter.
územní změny = osmanská říše ztrácela 80% svého někdejšího území, arabské části říše (jakožto mandátní území) rozděleny mezi VB (Palestina, Zajordánsko, Mezopotámie, část Arábie), Francii (Sýrie a Libanon) a byla vyhlášena nezávislost Hidžázu = faktický VB protektorát; východní části Malé Asie připojeny k nezávislé Arménii a Kurdistánu; Východní Thrákie až k Dardanelám, Smyrna a většina ostrovů v Egejském moři k Řecku. Zbytek Turecka pod sultánovou správou, nicméně zájmové sféry Francie a Itálie.
vojenská omezení = reparace, redukce armády (50.000 mužů)
Velký odpor k podmínkám v Turecku, proto vypukla v letech 1919-22 mladoturecká (kemalistická) revoluce.
již v květnu 1919 první střety s Turky, Řekové se vyloďují ve Smyrně, v dubnu 1920 Mustafa Kemal Paša (Atatürk) odmítl podmínky ze San Rema, následuje tvrdá ofenzíva v Anatolii (zastavena franc.-italským ultimatem), v lednu Řekové obnovují útok, táhnou na Ankaru, v srpnu velký nástup Turků a v září dobyta Smyrna (Izmir) – velký masakr Řeků.
V říjnu 1922 uzavřeno řecko/britsko – turecké příměří v Mudanyi. Následuje lausannská konference 1922-1923 (Lausannská mírová smlouva podepsána 24. července 1923), kde se jedná o mírovém urovnání s Tureckem. Tři základní okruhy – 1. demilitarizace Úžin 2. ekonomické a finanční otázky (zrušení režimu kapitulací, rozdělení státního dluhu) 3. problematika Mosulu, ale ta byla odsunuta.
Turecko získává celou pevninskou Anatólii, předmostí v Thrákii (Drinopol-Edirne), ztrácí ale ostrovy v Egejském moři (vně třímílového pásma).
Washingtonská konference 1921-1922 = projednávaná oblast Tichomoří a Dálného Východu.
Traktát čtyř mocností (USA, VB, Japonsko a FR) – podepsán 1921, zachování statu quo na DV.
Traktát pěti mocností (USA, VB, Japonsko, FR a Itálie) – podepsán 1922, stanoven poměr sil válečných flotil = 5:5:3:1,75:1,75)
Traktát devíti mocností (USA, VB a její dominia, Japonsko, FR, Itálie, Belgie, Holandsko, Portugalsko a Čína) – potvrzení územní integrity Číny, vyhlášení principu „otevřených dveří“, t.j. respektování Hayovy doktríny z roku 1899 (zachování celistvé Číny, ale možnost obchodu ..)
Zrušena nedávná japonská privilegia v Číně, ztráta japonských pozic (Šan-tungský poloostrov).
Platnost smluv plánována na 15 let (do 1936), avšak po japonské agresi 1931 se systém zhroutil.
Japonská intervence v Mandžusku (1931-32) = obsazení velmi bohatého Mandžuska, protože se Japonci obávali spojení této oblasti s Čínou, záminkou pro obsazení pak byl mukdenský incident (výbuch na železnici)
Londýnská námořní konference 1930 – dílčí revize.
Společnost národů – leden 1920 – duben 1946 = příliš nefunkční mezinárodní platforma, měla postupně až 54 členů, USA nikdy nevstoupily.
nepřijala nikdy Ženevský protokol = mírové řešení sporů, v r. 1928 podpis Briand-Kellogova paktu = odmítnutí války, jakožto prostředku mezinárodní politiky; ženevská odzbrojovací konference = krach (1932-34)
Orgány SN: Valné shromáždění SN, Rada Společnosti národů, Stálý sekretariát (generální tajemník)
Mandátní systém = území, které bylo té či které zemi svěřeno Společností národů pod správu, např. britský mandát (Mezopotámie, Palestina), francouzský mandát (Sýrie) apod.
Reparace byly po I. světové válce součástí jednotlivých mírových smluv, i když jen obecně, vyjma neuillské smlouvy s Bulharskem, kde byl podíl reparací přímo vyčíslen. Versailleská smlouva prosadila princip finančních kompenzací = nepožadovat válečné náhrady (pokuty), ale nahradit škody způsobené Německem a jeho spojenci za války. Padly různé návrhy na reparační patby – nejtvrdší Francie, která chtěla kromě plateb i zabrání bohatých území Německa = Sárska a Slezska (musela ustoupit vzhledem k nereálnosti požadavků), nejbenevolentnější USA (stanovit reparační částku dle německých možností, platit max. po dobu jedné generace, nezabírat bohatá území, aby N. bylo schopno vůbec splácet).
Zárukou za celkové plnění mírové smlouvy mělo být obsazení Porýní na dobu 15 let, přičemž tato lhůta mohla být prodloužena.
Nástupnickým státům uložen tzv. „osvobozovací poplatek“ – ČSR a Polsko ochotny zaplatit za uznání hranic, ale Jugoslávie a Rumunsko ne.
Vzhledem ke složitosti problému byla ustavena:
Reparační komise (1919-31) = FR – předseda, VB, Itálie + Belgie event. Japonsko (podle toho, čeho se reparace týkaly), USA jen jako pozorovatelé (v 1921 uzavřely separátní mírové smlouvy s Německem a Rakouskem); měla za úkol odhadnout výši škod a stanovit splátkový kalendář, a to do 1.5. 1921; svým úkolům se věnovala intenzivně do roku 1924, t.j. do přijetí Dawesova plánu a svou činnost definitivně ukončila 13.4. 1931 v souvislosti s přijetím Youngova plánu v letech 1929-30.
Do května 1921 mělo Německo zaplatit 20 mld. marek ve zboží a cenných papírech a vše ostatní měla určit reparační komise na různých konferencích, z nichž za zmínku stojí:
Konference ve Spa (1920) = stanoveny podíly na platbách (FR 52%, VB 22%, Itálie 10%, Belgie 8% ..., stanoveno rovněž množství dodávek reparačního uhlí (2 milióny tun měsíčně)
Konference v Paříži (1921) = upraveny podíly (FR 54,46%, VB 23,04% a snížen podíl Belgie na 4,5%), stanovena konečná výše reparací na 226 mld. marek, jež měly být spláceny v pravidelných dávkách od května 1921.
Konference v Londýně (únor-březen 1921) = Německo tvrdí, že není schopno splácet, spojenci hrozí odvetou, FR obsazuje v březnu tři bohatá německá města (Duisburg, Düsseldorf a Ruhrort).
V dubnu 1921 reparační komise snížila německé reparace na 132 mld. marek a v květnu dala Německu ultimatum pod hrozbou obsazení Porýní, proto německá vláda přijímá „politiku plnění“.
Problémy však zůstávají, navíc díky reparačním závazkům se hospodářská situace v Německu státá neúnosnou (prudká devalvace měny), proto německá vláda koncem 1921 žádá spojenecké vlády o poskytnutí moratoria, které jí je poskytnuto v lednu 1922 v Cannes, německá vláda neupravila svou finanční politiku tak, aby se mohlo zabránit potížím, není schopna splácet, a proto během roku 1922 probíhají další konference, všechna jednání však vedou jen k dalším odkladům v placení reparací, proto se FR Poincaré rozhodl jednat – 11. ledna 1923 obsadili FR Porúří.
Rúrská krize = po obsazení Porúří německá vláda vyzývá k pasivnímu odporu, FR podporuje projevy porýnského separatismu, politická i hospodářská situace se stává katastrofální – hrozí hospodářský kolaps, což vede k revolučním projevům, vláda kancléře Cuna musela odstoupit a kabinet nového kancléře Gustava Stresemana odvolává politiku pasivní rezistence a dokonce žádá reparační komisi, aby prozkoumala jeho platební schopnost a potvrdil ochotu splnit finanční ustanovení Versailleské mírové smlouvy. FR ustupuje.
V listopadu 1923 reparační komise na půdě Společnosti národů ustavila dva expertní výbory:
Dawesův reperační plán (duben 1924, přijat na londýnské konferenci červenec-srpen 1924) = plán hospodářského živení Německa, spočívající v rovnováze německého rozpočtu, stabilizaci měny, omezení reparační anuity, poskytnutí mezinárodní půjčky (největší věřitel USA) na stabilizaci měny
jedinou slabinou – z politických důvodů neurčoval ani celkovou výši německého dluhu, ani počet ročních splátek.
Na londýnské konferenci odsouzena vojenská intervence FR k vymáhání dluhu, FR ustupuje a ohlašuje, že do roka vyklidí Porúří. Politická situace se uklidňuje a objevují se pokusy vše řešit dohodou = politické usmíření Evropy, které je završeno vstupem Německa do Společnosti národů v 1926.
Youngův reparační plán (červen 1929, schválen srpen 1929 během konference v Haagu) = je vlastně „pouhým“ dokončením Dawesova plánu; stanovena konečná reparační suma, t.j. reparace + splátky mezispojeneckých dluhů, na 114 mld. marek rozdělených na 59 ročních splátek, poslední splátka v r. 1988, dokončit Dawesův plán tak, aby to co nejvíce vyhovovalo úpravě mezispojeneckých válečných dluhů = provést komercializaci, t.j. to , co Němci dluží převést na směny, dluhopisy a dát na burzu, ukončit mezinárodní kontrolu Německa – okupované německé území spojeneckými vojsky by mělo být vyklizeno do 30.6. 1930.
Youngův reparační plán projednaly dvě haagské konference (1929 a 1930), přičemž na druhé Německo plán přijalo, měla to být definitivní politická tečka za výsledky války.
Hooverovo moratorium (červen 1931) = následkem hospodářské krize oznamuje německý kancléř Brüning, že Německo nemůže a ani nebude reparace dále platit, hrozí naprosté zhroucení Německa a tím i finanční stability ve světě, proto je vyhlášeno moratorium - splátky všech mezispojeneckých dluhů a reparací odloženy o rok, tedy do června 1932.
Lausanneské dohody (červenec 1932) = reparační platby měla vyřešit konference v Lausanne, kde se předpokládalo stanovení závěrečné částky (odbytné), kterou mělo Německo zaplatit, USA navrhovaly částku 3 mld. marek, s tím však ostatní země nesouhlasily bez toho, aniž by se řešily i jejich dluhy vůči USA – USA nesouhlasilo, takže dohoda nebyla ratifikována a veškeré platby byly zastaveny. Kancléř Brüning ohlásil všem věřitelským státům, že reparace platit nemůže a nebude.
Rusko v 19. a 20. století
Rusko zbídačené, agrární společnost zaostalá, rigidní carský absolutismus.
Během druhé poloviny 19. Století pokračovala ruská expanze do Asie, na Blízký Východ (snaha ovládnout Úžiny), Persie, Indie a Číny.
Probíhá rovněž reformní éra, kdy car Alexandr II. Provádí tzv. autokratickou revoluci shora: ruší nevolnictví, provádí reformu vzdělávací soustavy a zavádí jakoustakous samosprávu – zemstva, dále zavádí všeobecnou brannou povinnost.
To vše vede k zostření samoděržaví a sílí nespokojenost uvnitř Ruska (několik pokusů o atentát na Alexandra II – až na osmý pokus se zdaří), mezi ruskou inteligencí sílí revoluční nálady – Zapadnici, Slavjanofilové a Panslavisté.
Vznikají nové politické proudy:
- Narodnici na něž poté navazují „eseři“ a tzv. nihilisté (anarchisté) = víra v prostý lid, křídlo umírněné liberální a radikální „narodovolci, které podporují metodu státního převratu – představitel např. Lenin; tajné spolky Narodnaja volja či Zemlja i volja
- Socialisté = jsou proti násilí (teroru), představitel Plechanov.
Za cara Alexandra III. (ministr financí Sergej J. Witte) nastává velká industrializace = Kaspická dráha, Transsibiřská magistrála, Rusko rovněž získává koncesi ke stavbě železnic v Číně (Východočínská a Jihomandžuská železnice); velký zájem o Mandžusko – bohaté na nerostné zdroje + získávají do pronájmu nezamrzající přístav Port Arthur (nelibost Japonska = rusko-japonská válka, vítězné Japonsko);dochází k velkému demografickému růstu – skoro jednou tolik obyvatel.
Vznikají nové strany:
Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (1898), má dvě křídla: menševiky = legální marxisté (Plechanov, Martov) a bolševiky (Lenin) – II. Sjezd SDDSR (Brusel, Londýn)
Sociální revolucionáři, tzv. „eseři“ (1902) – hlavním programem pozemková reforma (Černov, Savinkov), v té době tvrdé represe – nastupuje nový ministr vnitra Pleve, který zavádí tzv. „policejní socialismus“ = nasazování agentů
Konstitučně demokratická strana, tzv. „kadeti“ (1905) – strana pravicově liberální, pro zachování konstituční monarchie, přijímají carův Říjnový manifest = manifest o zdokonalení státního zřízení (základní občanská práva, příslib všeobecného volebního práva, vznik celoruské zákonodárné státní dumy); byla po říjnové revoluci rozpuštěna.
Revoluce 1905-1907
Tři fáze: 1) potlačení povstání v Petrohradě a Moskvě – tzv. krvavá neděle
2) volby do první Státní dumy a její první zasedání j= zasedání liberální dumy národní naděje; kdy ve volbách zvítězili Konstituční demokraté = je to éra předstíraného konstitucionalismu, k moci se pak dostává Stolypin coby ministr vnitra a později i premiér (rok 1906), zavádí Stolypinovu agrární reformu (1906-10) = velmi úspěšná reforma, prudce zvýšila zemědělskou produkci a stabilizovala vnitropolitickou situaci, což se nelíbilo socialistům – snižovalo to naději na revoluční převrat; soudní reformu a reformu samosprávy = ruší „mirové“ občinové soustavy
3) působení druhé státní dumy = dumy národního hněvu (rudé dumy), která byla pod vlivem socialistů, v roce 1907 Stolypin uskutečňuje státní převrat, což vede k rozpuštění dumy a změně volebního zákona; takže nastává období porevoluční a konzervativní třetí státní dumy (panské) a následuje poslední, čtvrtá Státní duma, ze které je ustanoven Prozatímní výbor státní dumy a později i Prozatímní vláda (kníže Lvov, Kerenskij) – po abdikaci cara Mikuláše II.
K obnovení Státní dumy došlo až po pádu komunismu v Rusku, tj. po 1993.
Revoluční události roku 1917 – VŘSR
Velký odpor proti carovi, neúspěchy ve válce, špatná hospodářská situace vede k tomu, že car Mikuláš II. je nucen abdikovat a moci se ujímá Prozatímní vláda, ale paralelně s ní vzniká další mocenská struktura a tou je petrohradský Výkonný výbor sovětů dělníků a vojáků, kde mají hlavní slovo eseři a menševici.
V témže roce se připravují nové volby do Ústavodárného shromáždění – příslib všeobecného a rovného hlasovacího práva, rozšířeného ještě o příslib ukončení války, státní kontroly ekonomiky a zavedení pozemkové reformy.
Když je podepsána tajná francouzsko-ruská dohoda o válečných cílech obou zemí a vydána zaminirem Miljukovem tzv. Miljukovova nóta (věrnost Dohodě), vypuknou nepokoje a dojde k reorganizaci vlády. Bolševici zneužívají – „není to naše válka“, je třeba ji okamžitě ukončit, jinak převezmeme moc! Lenin, který přicestoval za pomoci Němců do Ruska z emigrace toho propagandisticky využívá = vydává program socialistické revoluce tzv. Dubnové teze se známým heslem – všechnu moc Sovětům, v červenci dojde k neúspěšnému pokusu o bolševický puč, kde jsou však bolševici kompromitováni jako němečtí agenti.
Dochází znovu k reorganizaci Prozatímní vlády, moci se ujímá jako premiér Kerenskij. V září proběhne ještě neúspěšný pokus konzervativců pod vedením Kornilova o nastolení vojenské diktatury – samoděržaví.
V říjnu se pak v Petrohradě bolševici pod vedením Trockého ujímají sovětu a je ustaven Vojensko-revoluční výbor petrohradského sovětu, což byl řídící orgán bolševiků v procesu převzetí moci = otevřená příprava na odzbrojené povstání. Prozatímní vláda se snaží o protibolševická opatření, ale v listopadu (říjnu) je Prozatímní vláda svržena říjnovou revolucí (útok na Zimní palác, výstřel z Aurory, obsazování vládních budov apod.)
Druhý všeruský sjezd sovětů pak legitimizuje bolševický převrat, ovšem zástupci menševiků a pravého křídla eserů opouštějí na protest jednání a sjezd pak ustavuje novou vládu = RADU LIDOVÝCH KOMISAŘŮ složenou ze samých bolševiků včele s Leninem. Ta dává pokyn ukončit válku („vyhlašuje válku válce“) a Trockij je pověřen zahájením jednáním o míru. Přijímají se Leninovy dekrety, které měly za cíl zpopularizovat bolševiky před volbami mezi venkovani a vojáky.
Dekret o míru = uzavření míru bez anexí a kontribucí; Dekret o půdě = radikální pozemková reforma, konfiskace šlechtických a církevních pozemků = samozřejmě velký úspěch u slabších vrstev...
Vydává rovněž deklaraci o právu na sebeurčení všech národů Ruska, což je předvolební tah = ukázat, že jsou otevření a chápající potřeby všech národů.
Nastává doba diktatury proletariátu a počátek občanské války v Rusku.
Jelikož bolševici chtěli legalizaci své moci, připravují volby. V prosinci 1917 proběhnou volby do Ústavodárného shromáždění, ale bolševici získávají spolu s levými esery jen asi třetinu mandátů, vítězem voleb jsou eseři – tj. Sociální revolucionáři. V lednu 1918 zasedá poprvé ÚS a vzniká Ruská demokratická federativní republika, dochází zde k odmítnutí legality Rady lidových komisařů, což má za následek ochod bolševické frakce z jednání ÚS. Reakce Rady lidových komisařů na sebe nenechala dlouho čekat, z jeho příkazu bylo zasedání ÚS rozehnáno rudými gardisty = příští svobodné volby až v roce 1993! Dochází tak k rozhodujícímu zvratu = konec demokratické společnosti, dochází k systémové změně = rozhodující silou se tedy stává bolševická komunistická strana = nejdříve KS Ruska, Všesvazová KS a nakonec KS Sovětského svazu – ta byla v r. 1991 zakázána.
Od 1917 je zaveden systém „válečného komunismu“ = hektarové výnosy na polovinu, až čtvrtina pozemků ladem, celková výroba klesla na pětinu předválečné produkce, reálné mzdy pod 50% stavu z 1913.
V 1918 vzniká Ruská sovětská federativní socialistická republika a dojde k vyvraždění carské rodiny. Od 1918 zuří občanská válka až do roku 1921.
Je zformována pod vedením Trockého Rudá armáda, proti ní se formují skupiny tzv. bílých – bělogvardějců, na jejichž podporu se staví i Československé legie.
Vznikají tři fronty:
Po brestlitevském míru se Dohoda snaží obsadit ruské přístavy (Britové Murmansk, Japonci a Američané Vladivostok, Francouzi a Řekové Oděsa), ale nakonec se omezují jen na občasnou podporu bílých.
Od roku 1919 pak „rudí“ získávají převahu, v roce 1921 vítězí, upevňují leninský centralinismus.
V roce 1919-1920 probíhá polsko-ruská válka a Poláci obsazují Kyjev a porazí Rudou armádu u Varšavy, v 1921 je uzavřen definitivní rižský mír = západní Bělorusko a Ukrajina se staly součástí Polska.
Během roku 1922 se definitivně ve všech oblastech prosazují bolševici (rudí), upevňuje se leninský centralinismus, veškerý odpor potlačen, zřizuje se GOSPLAN, nová ekonomická politika a jsou zakázány jakékoli frakce v rámci KS. K moci se dostává jako gentaj Stalin a začínají první monstrprocesy proti eserům. Vzniká SSSR.
V 1923 nová ústava SSSR a 1924 umírá Lenin. Upevňuje se diktatura Stalina, odstraňuje Trockého, Zinověva a další funkcionáře, vznikají gulagy, lidé jsou popravováni, probíhá první fáze kolektivizace (od 1928).
V roce 1936 přijata nová stalinská ústava – SSSR je svazem 11 svazových republik = federace s dvoukomorovým Nejvyšším sovětem (Sovět svazu a Sovět národů), který volí:
- Prezidium Nejvyššího sovětu, jehož předseda je formální hlavou státu
- Radu lidových komisařů
- členy Nejvyššího sovětu (jsou voleni na 5 let)
- Nejvyššího státního zástupce
= v praxi neexistoval žádný princip dělení moci, v ústavě je přímo zakotvena vedoucí role KSSS.
Těsně před druhou sv. válkou (1936-38) vrcholí období čistek = tzv. období ježovštiny). Vražda Seregeje Kirova (1934) = zahájení éry tzv. moskevských procesů se špičkovými představiteli státu, strany a armády = procesy šestnácti (Trockij, Zinověv), sedmnácti, tajný proces s politickou opozicí v armádě (maršál Tuchačevskij a špičky generality Rudé armády – všichni popraveni), proces s tzv. pravicověsovětským antisovětským blokem (proces jedenadvaceti – tresty smrti) – vše řídil generální prokurátor Vyšinskij. Perzekuováno až 8 mil. lidí, v GULAGu cca 6 mil. lidí – klíčová role GPU (Státní politická správa) a Lidový komisariát pro vnitřní záležitosti (Jagoda, Berija a Ježov).
Zahraniční politika Ruska
V 1926 uzavřena sovětsko-německá berlínská smlouva, která navazovala na smlouvu z Rapalla (smlouva i o vojenské spolupráci, uznání bolševického Ruska).
Podepsán moskevský protokol o účinnosti Briand-Kellogova paktu (1929)
Litvinovova éra (1930-39) = aktivní politika SSSR v zahraniční politice
V 1934 přijat SSSR do Společnosti národů
V 1935 podepsána trojstranná smlouva Francie – ČSR – SSSR
Smlouva o neútočení, tzv. Ribbentrop-Molotov pakt (1939) = smlouva o neposkynutí pomoci třetí síle mezi Německem a SSSR, vlastně rozdělení sféry vlivu
KOMINTERNA (1919) = využívání komunistické levice ve světě ve prospěch sovětské (stalinské) zahraniční politiky.
Hospodářská krize 30. let
Světová hospodářská krize byla nejhlubší a nejdramatičtější hospodářskou krizí moderní doby, a to především svým rozsahem, intenzitou a délkou pokrizové deprese.
24. říjen 1929 = krach na Wall Streetu, tzv. černý pátek (píše černý čtvrtek – podle časového posunu) = v řetězové reakci se ceny akcií začaly propadat a následovalo automatické spuštění krizového mechanismu. Tento krach otřásl úvěrovou soustavou úzce spjatou s burzovní spekulací, což vedlo ke krachu mnoha amerických bank – přišly totiž o likviditu a nemohly již podpořit ani spotřebu ani investování, hosp. život zcela paralyzován. USA svým postupem v letech 1930-31 vyvolaly mimořádné snížení mezinárodních likvidit, což vedlo k odlivu amerických investic ve střední Evropě – pád mnoha bankovních domů i zde.
Londýnská konference (1933) = pokus o společné mezinárodní řešení z iniciativy Společnosti národů – nepodařilo se prosadit trvalé měnové a celní příměří, jež bylo předpokladem jakéhokoliv cíleného řešení a ozdravení světové ekonomiky = většina zemí zůstala zcela bez finančních prostředků! Každá země řešila své problémy po svém …
Velká Británie = zavádí ochranářská opatření – zákon o imperiálních opatření(měnová devalvace, velká cla na dovoz), reflační politika prosazovaná Johnem M. Keynesem nenabízela příliš vnitřně propojené a hlavně účinné aplikace (reflační politika = politika záměrného zvyšování cen a rozšíření peněžního oběhu).
USA = iniciativa prezidenta Roosevelta (1933-1937), tzv. New Deal = prosazování reflační politiky s využitím dvojí cesty:
- jednak injekcí veřejných úvěrů (ekonomika před spuštěním musí být „napumpována“)
- jednak posílením poptávky zvýšením mzdových příjmů a zemědělských cen (podporováno program AAA – Agriculture Adjustment Administration Act /Zákon o Správě pro úpravy zemědělství/)
Dále devalvací dolaru značně zvýšil masu oběživa (1932 Emergency Banking Act /Nouzový bankovní zákon/) + opuštění „zlatého standardu“; aby oživení mohlo nabýt trvalého rázu, musel Roosevelt sáhnout i po strukturálních opatřeních = Banking Act – přísnější kontrola finančních organismů; a dále = NIRA tzn. National Industrial Recovery Act (Zákon o národní správě pro průmyslovou obnovu) – osnova spolupráce mezi státem a podniky, které byly vyzvány ke „kartelizaci“ – ke vzájemnému sladění výrobních podmínek respektujících nová sociální pravidla (zkrácení prac.doby + zavedení minimální mzdy).
Zavedení New Dealu vedlo k neokapitalismu, v němž stát jako partner ekonomických a sociálních subjektů stanoví pravidla chování.
Éra „druhého New Dealu“ = výsledky prvního New Dealu nebyly příliš přesvědčivé, což vyvolávalo nespokojenost a navíc měl i mocné odpůrce mezi zaměstnavateli a konzervativními kruhy; ti se obracejí na Ústavní soud prohlašuje AAA spolu s NIRA za neústavní (ovšem po dvou letech musel prezidentovu nátlaku ustoupit …); proto díky rozpočtovému deficitu a odvážnému přerozdělení příjmů získal druhý New Deal sociálnější orientaci:
- přijata opatření proti nezaměstnanosti (Work Progress Administration)
- oficiální devalvace dolaru o 41% - Gold Reserve Act (1934)
- zákon o pracovních vztazích – Wagner Act, jenž posílil moc odborů (1935)
- zákon o sociální péči – Social Security Act (1935)
Éru druhého Dealu lze označit za přechod k řízenému kapitalismu a samospasitelnému státu, což přineslo Rooseveltovi ohromnou popularitu a byl 1936 znovuzvolen prezidentem.
Francie = po stávkách a nepokojích nastupuje v 1936 koalice „Lidové fronty“ a k moci se dostává první socialistický ministerský předseda León Blum, který uzavírá tzv. Matignonské dohody mezi odbory a podnikatelskými svazy = revoluční vymoženosti (kolektivní smlouvy, zvýšení mezd, čtyřicetihodinový pracovní týden apod.) = tato opatření měla vést ke vzrůstu kupní síly a následně tak dostat Francii z krize, což se moc nepodařilo – podnikatelé a zaměstnavatelé tudíž přešli do protiofenzívy a buduje se silná pravicová opozice. Lidová fronta definitivně padla 1938.
Staviského afréra (1934) = finanční skandál, který vedl k pádu dvou vlád a lidovým bouřím.
Důsledek hospodářské krize = po roce 1933 začalo postupně docházet k jistému ekonomickému zotavení, ale následky krize se táhly až do konce 30. let. Došlo k oslabení důvěry v klasický kapitalismus a stále více sílilo přesvědčení o nutnosti vládních zásahů do ekonomiky (viz Dealy, Keynes) až po přesvědčení o přímé kontrole ekonomiky státem (Hitlerovo Německo či SSSR později). Na základě ekonomického modelu se pak i země rozdělily do rozdílných skupin a jejich vzájemná rivalita vedla k vypuknutí druhé světové války.
Hospodářská a politická krize destabilizovala společnost, poválečné krize spojené s radikalizací a obratem doleva (z komunismu v SSSR) přivedly vládnoucí vrstvy k podpoře FAŠISMU, jakožto síly, která nahradí nevyhovující liberální stát.
Fašismus odmítá: - liberalismus (systém otevřené občanské společnosti a demokratický parlamentní systém
naopak klade důraz na:
Tím pádem povzduzuje xenofobii , ústí v imperialismus a odmítá pacifismus jako projev slabosti a rasové degenerace.
Roli prostředníka mezi charmismatickým vůdcem a lidem hraje jedna strana usměrňující masy do korporativních či polovojenských organizací – moc vychází vždy shora.. Hlavním úkolem je vybudování pevného, centralizovaného a hierarchicky uspořádaného státu – na vrcholu VŮDCE.
Klasickými zeměmi fašismu jsou Itálie a Německo, i když někdy se za fašistické označují i autoritativní režimy nastolené v některých zemích střední a jižní Evropy v meziválečném období (např. Portugalsko (Salazar), Španělsko (Franco), Řecko (Metaxas), ale také Maďarsko (Horthy), Slovensko (Tiso), Litva (Voldemaras) apod.).
Díky špatné sociální a ekonomické situaci v Itálii dokázal Benito Mussolini využít vnitropolitické krize a založil v 1919 Fasce di combattimento, jakožto základ budoucí fašistické strany, která během následujících dvou let získává na popularitě. V 1921 se dostává Mussolini do parlamentu a 9. listopadu 1921 je v Římě založena Národně fašistická strana – PNF = Partito Nazionale Fascista.
Má tři cíle: - posílení vlastní vůdcovské autority
- dát hnutí funkční hiearchickou strukturu
- podřít ji zájmům velkého kapitálu při zachování revolučního slovníku
V roce 1922 se daří vyhnat socialisty z místních úřadů v Miláně a dalších místech země.
Následuje tzv. pochod na Řím (28. října 1922) = násilné uchopení moci pod výhružkou politického převratu – Mussolini se stává premiérem a začíná budování autoritativního režimu. Po zavraždění socialistického poslance Matteotiho (1924) opozice dočasně zformovala tzv. aventinský blok, dochází k přechodné krizi M. diktatury, ovšem Mussolini situaci ustál.
Naopak v lednu 1925 je vyhlášena diktatura = vydávají se vládní dekrety s platnostní zákona, v prosinci pak přijaty tiskové zákony, t.j. cenzura tisku.
Během 1927 zlikvidovány poslední zbytky parlamentarismu v Itálii a zaveden KORPORATIVISTICKÝ REŽIM (korporativismus) = všechny ostatní strany zrušeny, činnost odborů a země rozdělena do tuctu korporací, zřizuje se Národní rada korporací (1930) – tím stát získává účinný prostředek k zasahování do výrobních sektorů a jejich koordinování = podnikatelé podřízeni státu – ten vnucuje svá rozhodnutí. V roce 1930 získává „absolutní moc“ (nástoj fašistické propagandy).
Vychází 1927 publikace „Originální přínos historickému vývoji lidstva“ známý pod názvem Charta práce – jasně defininovaný korporativní stát.
1938 vytvořena Sněmovna svazů a korporací – jen formální.
Lateránské dohody (11. února 1929) = uznání samostatného Vatikánu (snaha naklonit si římskokatolickou církev).
Nastolení fašismu v Německu předcházela tzv. výmarská krize = nespokojenost nacionalistických kruhů s ustanoveními versailleské mírové smlouvy, což se projevovalo zakládáním tzv. freikoprsů (oddíly bývalých frontových bojovníků), kteří bojovali proti jejímu uplatňování a pustili se i do zápasu s „vnitřním nepřítelelem“ odpovědným za onu pověstnou „ránu dýkou do zad“; nespokojenost ještě umocnila hospodářská krize i „slabé politické vedení“ (atentáty, pokusy o převrat apod.). 1919 rozdrcení Spartakovců, 1921 komunistické povstání v Sasku, Durynsku a Porúří.
Období „Výmarské republiky“ = označení pro historické stádium Německa po pádu monarchií v Německu v roce 1918 až do nástupu nacistů k moci v roce 1933. Přestože oficiální název Německa i nadále zněl Německá říše (Deutsches Reich), jednalo se o čistě republikánský spolkový státní útvar, s demokratickou spolkovou ústavou, přijatou v roce 1919 ve Výmaru, kde se po lednových volbách roku 1919, sešel 6. února 1919 první skutečně demokraticky zvolený parlament v německé historii. Od tohoto města je také odvozeno označení pro toto období. Metropolí Německa však zůstal i nadále Berlín. Hlavou státu byl říšský prezident. V čele legislativy stál dvoukomorový parlament (Národní shromáždění) skládající se z Říšského sněmu a Říšské rady. V čele exekutivy stála říšská vláda, vedená říšským kancléřem, kterého jmenoval říšský prezident. Po vypracování výmarské ústavy přeneslo ústavodárné shromáždění své sídlo do Berlína.
Kappův puč (1920) = pokus o svržení vlády a obnovení monarchie, nová ústava se nelíbila pravici
V 1919 se objevuje na politické scéně Adolf Hitler, vstupuje do DAP = Německé dělnické strany, v 1921 se stává jejím předsedou a poté ji transformuje v NSDAP = Národně socialistická německá dělnická strana. Zakládá rovněž „pořádkovou službu“ v podobě zvláštního bojového oddílu SA. Po zavraždění Erzbergera (signatář příměří 1918) a ministra zahraničních věcí Rathenaua byl Hitler uvězněn (3 měsíce za rozbití schůze Bavorského spolku). V roce 1922 byla NSDAP zakázána v Prusku, v Mnichově nejméně tucet masových shromáždění.
V listopadu 1923 se Hitler neúspěšně pokouší o puč v Mnichově spolu s generálem Ludendorffem s cílem svrhnout říšskou vládu, strana byla rozpuštěna, původci tzv. Hitlerova pivního puče byli postaveni před soud – minimální tresty (AH odsouzen 1924 za velezradu na 5 let, nicméně již prosinci 1924 propuštěn – ve vězení diktoval Mein Kampf).
Po volbách do nového říšského sněmu (prosinec 1924) byla v únoru v Mnichově opět založena NSDAP, kterou Hitler během let 1925-1930 reorganizoval. Ve volbách do říšského sněmu1928 získala NSDA 2,6 % a v 1929 ve volbách do zemského sněmu téměř 5 % hlasů.
Říšský výbor národního přání (červenec 1929) = namířen proti Youngovu plánu, přičemž v lidovém hlasování se proti němu vyslovilo jen 13,8 % oprávněných voličů.
Lednu 1930 ustavena v Duryňsku první zemská koaliční vláda, do které vstoupila i NSDAP, v březnu podal demisi poslední „normální“ kabinet výmarské republiky a odstoupila i říšská vláda kancléře Brüninga; v září probíhají volby do říšského sněmu = ohromující vítězství NSDAP (107 mandátů).
V únoru 1932 Goebbels v Berlíně veřejně vyhlásil kandidaturu A. Hitlera na říšského prezidenta, zvítězil Hindenburg.
Během květnového zasedání říšskéhosněmu Nacionální socialisté vystoupili se socialistickým programem na opatřování pracovních příležitostí = Antikapitalistická touha. Zároveň probíhají jednání s Franzem von Papenem s tím, že NSDAP bude tolerovat Papenův kabinet, pokud bude rozpuštěn říšský sněm a zrušen zákaz SA.
Altonská krvavá neděle (17. červenec 1932) = vyvrcholení vražedných pouličních bojů v rámci probíhající předvolební kampaně.
Říšská exekuce proti Prusku (31. červenec 1932) = úder proti Prusku, prezident Hindenburg prohlásil dosavadní pruskou vládu za sesazenou, vyhlásil výjimečný stav – Prusko dále zastupoval ustavený „říšský komisař“ Papen.
Potempská vražda (10. srpen 1932) = jednotky SA zavraždili jednoho komunistu, byli odsouzeni k smrti – Hitler se za ně otevřeně postavil a vyjádřil jim svou solidaritu.
V srpnu 1932 absolutní triumf NSDAP ve volbách do říšského sněmu (36,9 %), Hitler požaduje, aby NSDAP sestavila vládu, Hindenburg nabízí Hitlerovi „jen vicekancléře“. Göring vyvolává na zasedání říšského sněmu hlasování o důvěře Papenově vládě, která to neustojí a říšský sněm rozpuštěn – nové volby v listopadu téhož roku, NSDAP nezískává tolik hlasů jako v srpnových volbách (33,5 %). Nicméně Papen odstupuje, Hitler i přes intervence podnikatelských kruhů není pověřen sestavením vlády a odmítá se účastni sestavování vlády. Vedou se tajná jednání (zprostředkovaná Ribbentropem a Hindenburgovým synem Oskarem) a nakonec 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stává říšským kancléřem.
Nařízení říšského prezidenta „Na ochranu národa a státu“ (28. únor 1933) = pozastavovalo platnost všech podstatných a základních práv výmarské ústavy – právní základ k trvalému výjimečnému stavu nacionálně socialistického režimu.
V březnových volbách do říšského sněmu NSDAP získává 43,9 % hlasů a nová říšská rada se tím pádem opírá o parlamentní většinu, tím zahájen proces usměrňování a centralizace státní správy do rukou NSDAP.
Jsou zřizovány koncentrační tábory „zatím“ pro komunistické a sociálně demokratické funkcionáře.
Postupimský den (21. březen 1933) = propagandistické sbratření „nového“ (nacionálně socialistického) Německa se „starým“ (konzervativním a císařským) Německem.
Zmocňovací zákon (23. březen 1933) = A. Hitler dostává plné moci. A říšský sněm přijímá zákon „Na odstranění bídy z národa i říše“ = vláda po čtyři roky může vydávat zákony bez účasti říšského sněmu či říšské rady (byl několikrát prodlužován)
Prozatímní zákon o začlenění zemí do říše (31. březen 1933) = přerozdělení mandátů v jednotlivých zemských sněmech tak, aby odpovídaly poměru zastoupení politických stran v říšském sněmu, současně se také na zemské vlády přenášel zmocňovací zákon.
Zákon o rekonstrukci úřednictva (7. duben 1933) = umožňoval propuštění židovské nebo „politicky nespolehlivé“ ...
Den národní práce (1. květen 1933) = zákonem zavedený svátek
Během jara a léta 1933 probíhají čistky, studenti nársoc v mnoha univerzitních městech uspořádali veřejné pálení knih jako demonstrativní akci proti „německému duchu“. Hitler vystupuje se svým „mírovým projevem“, s nímž souhlasí i část „zbývající“ SPD, což vede k vnitřnímu konfliktu mezi členy SPD. Dochází k „samorozpouštění“ zbývajících stran (nucenému) a nakonec je přijat zákon „Proti vytváření nových stran“ (14. července 1933) = pod trestem uvěznění zákaz vzniku jakýchkoli politických organizací, jež neměly nacionálně socialistický charakter.
V srpnu 1934 umírá prezident Hindenburg a Adolf Hitler se stává říšským vůdcem – Reichsführerem.
30. června 1934 proběhne „noc dlouhých nožů“, masakr, jímž Hitlerova diktatura řešila vnitřní rozpory a nejednotnost v nacistickém hnutí (jednotky SS povraždily na 1000 osob).
V březnu 1936 probíhá remilitarizace Porýní = první krok ke světové válce.
V červnu 1937 vydána Směrnice pro jednotnou válečnou přípravu branné moci, jejíž součástí je i plán OTTO = anšlus Rakouska, který byl pak uskutečněn v březnu 1938; Itálie veřejným spojencem Hitlera (květen 1938 návštěva AH v Itálii).
Směrnice k Zelenému plánu = zničit Československo vojenskou akcí (1938)
Schůzka Mnichov (29. září 1938) = Německo (Adolf Hitler), Itálie (Benito Mussolini), Francie (Eduard Daladier) a Velká Británie (Neville Chamberlain) uzavřely dohodu o postupení 1/3 československého území Německu.
Španělsko
Důsledkem světové hospodářské krize se urychlil zánik monarchie, 1923 proběhl převrat a k moci se dostal generál Primo de Rivera a nastává totalitní režim vojensko-monarchistické diktatury – mnohdy hodnocený jako fašistický režim.
1930 padla a 1931 je vyhlášena republika, Hitler i Mussolini potřebují v Madridu vládu nakolněnou fašismu – cesta pro obklíčení Francie a ohrožení spojení Anglie s koloniemi – proto podporují reakční síly. Záminkou k povstání bylo zabití Calva Sotela, vůdce Národního bloku, který kritioval násilnické nepokoje – začala občanská válka. (1936-1939). Zapojily se rovněž: Itálie, Německo, SSSR, Mexiko a dobrovolníci z ostatních zemí, tzv. interbrigadisté. Tyto státy si vlastně před zahájením války vyzkoušely své bojové vybavení, doktríny, německá letecko vyzkoušelo bombardování civilního obyvatelstva (Guernica 1937), výcvik vojáků a zbrojní programy.
Malá dohoda (vytvořená 1920-21) = vojensko politický blok konkretizující meziválečné spojenectví ČSR, Jugoslávie a Rumunska pod francouzskou patronací. Rozpadla se po uzavření Mnichovské dohody, kdy Jugoslávie i Rumunsko své závazky vůči MD formálně zrušily.
Rapallská smlouva, tzv. první RS (12. listopadu 1920) = úmluva sjednaná mezi Itálií a Jugoslávií v Santa Margherita, která se týkala územních požadavků Itálie, jež jí byly příslíbeny ve smlouvě londýnské z 1915 (specifikovala podmínky vstupu Itálie na straně Dohody do války) – sféra zájmu obou zemí – město Rijeka zůstává svobodným městem, což bylo revidováno později Římskou smlouvou 1924, kdy připadne Itálii a Jugoslávie místo něj získává Sušak.
Obě strany sjednaly téhož dne i obranný protihabsburský pakt = dohled nad dodržováním uzavřené mírové smlouvy.
Janovská konference (1922) = pokus o stabilizaci vztahů a projednání ekonomických otázek, kam bylo přizváno i Rusko.
Rapallská smlouva, tzv. druhá RS (16. dubna 1922) = mezi Ruskem a Německem, obě země se vůči sobě zřekly všech nároků (Rusko reparací za válku Německo náhrad za zkonfiskovaný majetek v Rusku), obnovily řádné diplomatické styky.
Locarnské dohody /locarnská konference/ (16. října 1925) = organizovaná na podnět Gustava Stresemana, politická tečka za rúrskou krizí z 1923 uznáním mezinárodních záruk německých západních hranic a uzavřením garančních smluv s jeho východními partnery, t.j. ČSR a Polskem.
Zde byly uzavřeny i dvě obranné garanční dohody mezi Francií a Polskem a Francií a ČSR, čímž si obě země zajistily vzájemnou pomoc v případě napadení Německem.
Rýnský garanční pakt (1.12. 1925) = smlouva uzavřená na popud Francie, která zaručovala udržení rýnské hranice tak, jak ji stanovila versailleská mírová smlouva.
Arbitrážní dohody mezi Německem a Belgií a Německem a Francií
Arbitrážní smlouva mezi Německem a Polskem a arbitrážní smlouva mezi Německem a ČSR.
Předpokladem platnosti všech Locarnských dohod byl vstup Německa do Společnosti národů (8. září 1926).
SSSR nebyl do Locarna pozván, Německo s ním pak uzavřelo tzv. berlínskou zajišťovací smlouvu (24.4. 1926) = pokračování dobrých německo-sovětských vztahů.
Ženevský protokol 1924 = závazek řešit spory mírovou cestou, VB a Itálie odmítla podepsat – nikdy nevstoupil v platnost.
Ženevský protokol 1925 = zákaz použití jedovatých plynů a bakteriologických zbraní ve válce, Japonsko a USA podepsaly, ale neratifikovaly.
Briandt-Kellogův pakt (1928) = smlouva o odmítnutí války jako prostředku národní, resp. mezinárodní politiky, útočná válka nedovolený trestný čin (uzavřena v Paříži, proto také pařížský pakt). Do roku 1938 jej podepsalo 63 států, nerespektování podpisu paktu se pak stalo součástí obžaloby před norimberským tribunálem.
Stresa – první streská konference (září 1932) = hospodářská obnova agrárních států střední a východní Evropy, které byly postiženy světovou hospodářskou krizí.
Ženevská odzbrojovací konference (1932-34) = podnětem ke svolání japonská agrese v Mandžusku – „mukdenský incicent“ (1931-32) a sílící německé snahy o revizi versailleského míru.. Projednávaly se bez úspěchu různé odzbrojovací plány, nakonec přijata všeobecná rezoluce proti závodům ve zbrojení (navrhl E. Beneš), Německo opustilo jednání s tím, že se vrátí k jednacímu stolu, pokud bude přijata společná deklarace pěti mocností (1932), jejíž podstatou bylo konstatování, že Německo zaujímá s ostatními rovné postavení v rámci všeobecného systému bezpečnosti.
Během druhé fáze konference již v Německu převzala moc NSDAP, což zhoršovalo vyhlídky na dosažení dohody. Nakonec 14. října 1933 německá delegace konferenci opouští a 19. října 1933 Německo přestává být i členem Společnosti národů.
Pakt čtyř, tzv. pakt dohody a spolupráce (15. července 1933) = dohoda uzavřená z iniciativy Mussoliniho - VB, FR, Itálie a Německa, všeobecná dohoda o spolupráci při zachování míru, která se týkala pouze signatářských mocností – diktát paktu čtyř se objevil právě v přijaté Mnichovské dohodě.
Politika „appeasementu“ = politika 30. let VB a FR - ustupování agresivní straně za jakoukoliv cenu – viz Mnichovská dohoda
Východní Locarno (Východní pakt) (1934) = projekt vojensko-politického bloku Francie a východoevropských zemí, včetně SSSR namířený proti hrozbě německé agrese, pokud o záchranu francouzských mocenských pozic a versailleského mírového systému po zhroucení ženevské odzbrojovací konference; inspiroval se Rýnským garančním paktem z 1925 a měl poskytovat i podobné záruky i východním partnerům Německa, dosud podléhali možné arbitráži. Po smrti francouzského zaminira (iniciátora) Barthoua byla koncepce východního Locarna opuštěna (jeho nástupce Laval nepodporoval), prosadila se skupina proitalská.
Německo-polská smlouva o neútočení (1934) = polsko postupně opouští profrancouzskou orientaci a když Německo nabízí uzavření smlouvy o vzájemném neútočení a povýšení dipl styků – souhlasí.
Baltský blok, baltský pakt (1934) = série smluv mezi pobaltskými státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko) o koordinaci své obranné i zahraniční politiky.
Římské protokoly, římský triangl (1934) = dohody mezi Itálií, Maďarskem, Rakouskem ohledně ekonomické spolupráce, hlavní cíl – revize potupného „versaillského“ systému.
Římská ujednání 1935 = dohoda mezi Francií a Itálií; obě země se dohodli na společném postupu v případě nové agrese Německa vůči Rakousku. Dohoda dlouho nevydržela, Itálie se opět obrací k Německu.
Stresa – druhá streská konference – streská fronta (1935) = porady o společném postoji VB, FR a Itálie ve vztahu k zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu, usnesli se, že podpoří FR stížnost u SN a že budou společně postupovat v mezinárodně politických jednáních. Poslední projev solidarity spojenců z první světové války proti jejich dřívějšímu společnému nepříteli.
Londýnská námořní konference – anglo-německá námořní dohoda (červen 1935) o námořním zbrojení, podstatným způsobem narušila ustanovení versailleské mírové smlouvy. Předzvěst politiky appeasementu, oslabovala postavení Francie a narušovala i politiku koncertu velmocí – Německo mohlo vybudovat stejnou flotilu jako měla FR!
Okupace Sárska (1935) = území pod správou SN (fakticky však FR) od podpisu Versaillské mírové smlouvy, v 1935 provedeno referendum a území připadá Německu, a to ho vojensky obsazuje.
Osa Berlín – Řím, tzv. říjnové protokoly (1936) = vojensko politický blok, obě mocnost se zavazovaly ke společnému postupu na Balkáně, k podpoře generála Franka ve Španělsku.
Pakt proti Kominterně – německo-japonská smlouva (25. listopadu 1936) = smlouva o spolupráci a boji s mezinárodním komunismem, postupně se přidaly i další „němečtí satelité“ (Bulharsko, Dánsko, Finsko, Slovenský štát apod.); důležitý krok k vytváření mezinárodního společenství fašistických zemí.
Ocelový pakt (28. května 1939) = německo-italská smlouva o politické a vojenské spolupráci, která byla výsledkem snahy Ribbentropa povýšit dosavadní spojenectví a dosáhnout třístranné spojenecké smlouvy s Japonskem; smlouva měla jasně ofenzivní charakter a zavazovala k těsné zahraničněpolitické spolupráci, koordinaci propagandy apod., v případě války s další mocností si vzájemně přislíbili okamžitou a všemožnou vojenskou pomoc.
Pakt tří „Osa Berlín – Řím – Tokio“ (27. září 1940) = dovršení formování agresivního fašistického bloku získáním Japonska.
Sovětsko-německé smlouvy (1939) = obchodní smlouva za účelem normalizace s zlepšení politických vztahů;
německo-sovětská smlouva o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) = ani jedna strana neposkytne v případě útoku třetí síly proti jedné z nich pomoc té třetí síle a v rámci tajného dodatku si rozdělily sféry vlivu v Evropě pro případ nového územního a politického uspořádání;
německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství = součástí je důvěrný protokol o výměně obyvatel z nově nabytých území a dva tajné protokoly o rozdělení Litvy a o zákazu propolské agitace.
Ochlazení vztahů nastává až po návštěvě Molotova v Berlíně v listopadu 1940 a v červenci 1941 pak Německo zahajuje protisovětské tažení na východ.
1.9. 1939 = útok proti Polsku – zahájena 2. světová válka!