Если у вас возникли сложности с курсовой, контрольной, дипломной, рефератом, отчетом по практике, научно-исследовательской и любой другой работой - мы готовы помочь.
Предоплата всего
Подписываем
Třicetiletá válka (1618–1648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem aluteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.
Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal meziNizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolickéFrancie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.
První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.
Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.
Vysledek: vestfálský mír, oslabení moci císaře ve Svaté říši a příklon k absolutismu.
Švédsko-francouzská válka (1635–1648):
Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.
Vojenský vstup Francie do války:
Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě uCompiègne. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.
Vestfálský mír, uzavřený 24. října 1648, byl soubor dvou smluv, Münsterské a Osnabrücké, ukončující třicetiletou a Osmdesátiletou válku, které byly uzavřeny Svatou říší římskou (císař Ferdinand III. a další německá knížata),Španělskem, Francií (Ludvík XIV. a kardinál Jules Mazarin), zástupciRepubliky spojených nizozemských provincií a Švédskem. První jednání byla započata už na začátku 40. let 17. století a byla vedena v zimě, zatímco v létě se bojovalo. Byl to jeden z nejvýznamnějších mezinárodních traktátů v historii novověké Evropy a první politicko-geografický mezník.
Velká francouzská revoluce je označení pro období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799, tedy zhruba od svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do uchopení mociNapoleonem Bonapartem.
Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena lidovládou arepublikánstvím; francouzská větev římskokatolické církve byla donucena k radikální restrukturalizaci. I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým státním převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a restaurací někdejšího království, revoluce přesto znamenala definitivní konec pro starý režim. V lidových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech lidí jako hlavní politické síly.
Válka o španělské dědictví (1701–1714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.
Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořilaSvatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Holandsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojiloPortugalsko a část Španělska /předevšímKatalánsko/).
Vysledek: Nerozhodný. Francouzský princ sice dostal Španělský trůn, ovšem za cenu velkých územních ústupků, zejména rakouským Habsburkům, a příslibu, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska.
Války o rakouské dědictví je označení pro války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy – Pruskem,Bavorskem a Francií v letech 1740 až 1748. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a územní nároky pruského krále Fridricha II ve Slezsku. Boje o Slezsko bývají nazývány jako slezské války.
Během války došlo k dvoustranným konfliktům, které bývají pojímány jako samostatné války – jednalo se o koloniální války Španělska s Velkou Británií(válka o Jenkinsonovo ucho), Velké Británie s Francií a dále o švédsko–ruskouválku. Do kontextu těchto bojů bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku.
Od poloviny 18. století do začátku 19. století procházela Francie složitým obdobím vyčerpávajících válek a vnitřních konfliktů, které měly za následek ztrátu koloniálních území; nejvýznamnější z těchto konfliktů byla války o rakouské dědictví (1740 – 1748), Sedmiletá válka(1756 – 1763), Americká válka za nezávislost (1775 – 1783), Francouzská revoluce (1789 – 1799) a napoleonské války (1803 – 1815).
Zatímco válka o habsburské dědictví dopadla nerozhodně, prohraná Sedmiletá válka pro Francii znamenala ztrátu Nové Francie (z níž Louisiana byla postoupena Španělsku výměnou za jeho vstup do války, zbytek připadl Velké Británii). Ve své době ale tyto události neměly takový dozvuk, protože kolonialismus nebyl ve Francii ve středu zájmu.
Katastrofou pro francouzské koloniální panství byl rok 1791, kdy na Saint-Domingue začalo rozsáhlé povstání otroků. Pod vedenímToussainta Louvertura získala tato karibská země v roce 1804 nezávislost (již s novým názvem – Haiti), čímž se stalo prvním moderním samostatným černošským státem na světě. V období napoleonských válek byl zbytek francouzských kolonií obsazen Brity. Napoleon v roce 1803 získal od Španělska zpět Louisianu (zabírající velké území na dnešním americkém středozápadě), v tom samém roce ji ale prodal Spojeným státům americkým. S neúspěchem se setkala také kolonizace Egypta mezi lety 1798 – 1801.
Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství pramenila jednak z nespokojenosti s feudalismem a Metternichovým absolutismem, nemalý podnět revolucím v Rakouském císařství ovšem představoval také počáteční úspěch zahraničních revolucí v roce 1848.
Dlouhodobě neklidná byla situace v rakouské severní Itálii, kde musel být v únoru 1848 dokonce vyhlášen válečný stav, za počátek revoluce se ovšem považuje březnové povstání veVídni a Uhrách, jež donutila císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům: propustil Metternicha, zrušil cenzuru a slíbil vydat ústavu. Dubnová ústava ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali, takže císař musel dokonce z Vídně prchnout do Innsbrucku. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však bylo tvrdě potlačenoWindischgrätzovým vojskem.
Snaha rakouské vlády potlačit také revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, tu však tentokrát porazilo vojsko generála Windischgrätze. Nový císař František Josef I. s pomocí vojska v březnu 1849 rozpustil říšský sněm v Kroměříži a vyhlásil oktrojovanoubřeznovou ústavu. Maďarská revoluce pak byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849.
Roku 1851 císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušenípoddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány.
Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815ve Vídni pod řízením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen ministrem zahraničí Metternichem. Pro svůj průběh do března 1815 je nazýván také tančící kongres.
Zastupci evropskych zemi:
Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden:
Svatá aliance bylo spojenectví tří států Ruska, Rakouska a Pruska vytvořené v roce 1815, které mělo dohlížet na dodržování pořádku na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla ztělesněním reakční spolupráce. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Klemens Wenzel von Metternich, mluví se někdy také o Metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od Vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako Koncert velmocí. Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se projevila touha po svobodě. V roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongersu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie.
Červencová revoluce (francouzsky Trois Glorieuses, tj. Tři slavné) byla třídenní revoluce, která v červenci 1830 vedla k pádu dynastie Bourbonů a k ustavení liberálnějšího království v čele s Ludvíkem Filipem. Když se král Karel X. pokusil rozpustit parlament, povstali v Paříži řemeslníci, dělníci a studenti a donutili krále k abdikaci. Ten poté emigroval do Anglie. Ve francouzských dějinách se jedná o předěl mezi Restaurací Bourbonů a Červencovou monarchií.
Řecká osvobozenecká válka (také Řecká revoluce) byla bojem Řeků za svržení turecké nadvlády mezi lety 1821-1830.
Trvání: 1821-1830
Místo: Řecko
Výsledek: Řecké vítězství
Belgická revoluce byl konflikt ve Spojeném království nizozemském, který začal nepokoji v Bruselu v srpnu 1830 a vedl k vytvoření samostatného belgického státu.
Nizozemský král Vilém I. odmítal uznat nezávislost Belgie do roku 1839, kdy musel ustoupit pod tlakem Londýnské smlouvy. Spojené království nizozemské bylo vytvořeno po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu roku 1815. Vzniklo spojením bývalého Rakouského Nizozemí (území dnešní Belgie) a bývalých Spojených nizozemských provincií a jeho králem se stal Vilém I. z dynastie oranžsko-nasavské.
Průmyslová revoluce bylo období od 18. do 19. století, kdy se zásadně proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory.
Ve výrobním procesu docházelo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojůenergie (tehdy především uhlí), tím docházelo k vzrůstající dělbě práce a specializaci (dále industrializace).
Došlo také k zásadním společenským, kulturním a politickým změnám ve většině států světa. Tento proces započal ve Velké Británii a poté pokračoval v dalších zemích Západu. V tomto procesu hrály významnou roli nové vědecké a technologické objevy. Dopad průmyslové revoluce na společnost byl velice rozsáhlý. Historikové se shodují, že jde o jedno z nejdůležitějších období lidských dějin vůbec. Na konci tohoto období došlo k zlepšení životní úrovně ve státech, kde proběhla industrializace.
Термин «промышленная революция» был введен в научный оборот французским экономистом Жеромом Бланки.
Trojdohoda nebo Dohoda (řidčeji, hlavně ve starší literatuře Ententa z franc.) je označováno spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie, namířené především proti expanzivním tendencím centrálních mocností. Oba tábory byly nepřáteli v první světové válce. Řada jiných států bojovala v této válce na straně Trojdohody, pravděpodobně nejvýznamnější z nich byla Itálie.
Trojdohoda vznikla jako protiváha vojensko-politického spojenectví Německa, Rakouska-Uherska a Itálie
USA, které k vítězství Trojdohody ve válce velmi přispěly, kladly důraz na to, že stojí mimo jakýkoliv blok.
Základ Trojdohody byl vytvořen 8. dubna 1904 smlouvou mezi Británií a Francií nazývanou„srdečná dohoda“, ve které tyto státy mj. vyřešily své spory o kolonie, což byl předpoklad vzájemného spojenectví. 31. srpna 1907 byla podobná smlouva uzavřena rovněž meziRuskem a Británií, čímž byl spojenecký blok v podstatě dotvořen. (Spojenecká smlouva mezi Francií a Ruskem existovala už od 1893/1894.)
Za první světové války se Trojdohoda rozrostla na 25 států a stala se tak základem válečné
koalice nazvané Dohoda.
Centrální mocnosti nebo též Ústřední mocnosti (Trojspolek) byl blok mocností existující od konce 19. století do konce první světové války, zahrnující mocnosti střední Evropu a Středomoří, které se kvůli historickému vývoji a poloze nedostaly včas k založení a získáníkolonií a musely se bez nich buď obejít, nebo se spokojit se „zbytky“.
Během první světové války tvořily jeden z bloků, jejich protivníkem bylaTrojdohoda. Po vítězství Dohody v první světové válce byly ústřední mocnosti podle mírových smluv nuceny nést odpovědnost za vypuknutí války.
Členy ústředních mocností bylo Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše (která se přidala v roce 1914) a Bulharsko(1915).[1] Původním členem bloku byla i Itálie, která však nakonec bojovala na straně Dohody (což naznačovalo její chování ještě před válkou např. smlouvy s Francií), když u ní nakonec převážilo s rozsáhlými územními požadavky spojené přirozené nepřátelství vůči Rakousko-Uhersku a větší výhody jí poskytovalo spojenectví sDohodou (Trojdohodou).
Termíny Dvojspolek a Trojspolek označují spíše smluvně zakotvené spojenectví Rakousko-Uherska a Německa (Dvojspolek – smlouva podepsaná 7. října 1879), k nimž se později (20. května 1882) přidala i Itálie, čímž vznikl Trojspolek (šlo ovšem o podepsání nové smlouvy, „dvojspolková“ smlouva přitom zůstala nadále v platnosti).
Polsko-sovětská válka (též polsko-ruská válka, únor 1919 - březen 1921) představovala střetnutí mezi sovětským Ruskem a po první světové válce obnoveným Polskem. Střetla se zde snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria, jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století.
Rusko-polská válka byl konflikt dvou nově utvořených států - Sovětského Ruska, které vzniklo Velkou říjnovou revolucí roku 1917 a Polska, které vyhlásilo nezávislost teprve na konci roku 1918. Obě strany vstupovaly do konfliktu s rozdílnými cíli. Sověti viděli v Polsku jakýsi most k vyspělým evropským národům, most, který je nutno v zájmu celosvětového rozšíření revoluce překročit[2]. Polsko vedené Józefem Piłsudským naopak chtělo získat oblasti bývalé Polsko-litevské unie[3] a zároveň si zajistit co nejlepší pozici v případném boji o polskou nezávislost.
Trvani: 1919-1921
Misto: Stredni a Vychodni Evropa
Vysledek: Rizsky mir
Rižský mír neboli Rižská smlouva (polsky: Traktat Ryski) byla podepsána v lotyšské Rize 18. března 1921 mezi Polskem asovětským Ruskem a ukončila tzv. polsko-sovětskou válku.
Společnost národů (anglicky League of Nations, francouzsky Société des Nations) byla mezinárodní organizace založená po skončení první světové války na základě výsledkůpařížské mírové konference.
Mezinárodní úmluva o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce (většinou nazýván Ženevský protokol) je mezinárodní dohoda zakazující jako první použít chemické čibiologické zbraně ve válce. Úmluva byla podepsána ve švýcarském městě Ženeva 17. června 1925 a uvedena v platnost 8. února 1928, načež byla zaregistrována do League of Nations Treaty Series 7. září 1929. Tato úmluva řeší použití chemických či biologických zbraní, nicméně nezavazuje signatářské státy tyto zbraně nevyrábět, skladovat či transportovat. Tyto aspekty nakládání s těmito zbraněmi řeší až pozdější úmluvy, konkrétně Úmluva o biologických zbraních z roku 1972 a Úmluva o chemických zbraních z roku 1992.
Velká hospodářská krize (někdy též Světová hospodářská krize, nebo Velká deprese) je označení pro velký propad akcií na americkéburze a následovný hospodářský kolaps v roce 1929.
V důsledku tohoto krachu se de facto zhroutily ekonomiky po celém světě mimo SSSR. V době krize si mnoho lidí myslelo, žekapitalismus skončil a došlo k přesvědčení, že na vině je demokratický systém. Toho využili hlavně fašisté a komunisté, kteří slibovali pád demokracie a nastolení pevných systémů. Velká hospodářská krize byla překonána až v polovině 30. let 20. století a všeobecně se soudí, že právě ona byla jednou z hlavních příčin druhé světové války.
Saadabadský pakt je smlouva podepsaná ministry zahraničních věcí Turecka, Íránu, Iráku a Afghánistánu dne 8. července 1937 v saadabadském paláci v Teheránu. Účastníci dohody si vzájemně uznali a garantovalï státní hranice, odmítli se vměšovat do vnitřních záležitostí ostatních signatářů a zavázali se napříště spolupracovat v koordinaci svých zahraničních politik.
Saadabadský pakt přestal reálně existovat s příchodem Druhé světové války.
Streska fronta, diplomaticky pokus Francie a Velke Britanie v roce 1935 o spojenectvi s Italii a izolace Nemecka. Vysledkem jednani v strese v Italii (11-14.4.1935) byla vsak jen proklamace protistujici proti porusovani versailleske dohody Nemeckem. Nadeje na spojenectvi se zhroutili po zacatku italske-etiopske valky v roce 1935.
Italská vojenská expanze do Etiopie. V říjnu roku 1935 vstoupily italské jednotky bez vyhlášení války na území Etiopie. Do května 1936 byla země ovládnuta a byla vytvořena Italská východní Afrika.
Appeasement (francouzsky apaisement) označuje pacifistickou politiku z 30. let 20. století, kterou symbolizovalo hlavně ustupování agresivním stranám.
Politici, kteří appeasement prosazovali, věřili, že uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa odvrátí druhou světovou válku a zachovají mír za každou cenu. Bylo motivováno snahou vyhnout se hrůzám, které se odehrály za první světové války s nadějí, že evropské národy v novém uspořádání již další válku nedopustí. Jejich úsilí, které trvalo několik dlouhých let, však bylo marné. Německo bylo těsně před 2. světovou válkou ještě posíleno a demokratické síly oslabeny. Dnes je appeasement vnímán velmi negativně a jako historický omyl.
Sárské teritorium bylo teritorium spravované Společností národů v letech1920–1935.
Sársko bylo za první světové války součástí Německa. Po kapitulaci 11. listopadu1918 bylo na pařížské mírové konferenci rozhodnuto, že bude Sársko odtrženo od Německa a předáno do správy komisařům Společnosti národů. Po nástupu nacistů v Německu v roce 1933 přišlo do Sárska mnoho odpůrců nacistů. Poplebiscitu, ve kterém se vyslovila většina obyvatel pro připojení k Německu, bylo v roce 1935 Sársko včleněno do Německé říše.
Po druhé světové válce bylo Sársko opět odtrženo od Německa a stalo sefrancouzským protektorátem. K Německu bylo opět přičleněno v roce 1955.
Pakt proti Kominterně byl pakt uzavřený 25. listopadu 1936 v Berlíně mezi Třetí říší a Japonskem. Za Německo podepsal ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, za Japonsko vyslanec Mušanokoji Kintomo. Zhruba o rok později 6. listopadu 1937 se k paktu připojila i Itálie.
V roce 1941 byl pakt prodloužen o dalších šest let a připojilo se k němu dalších třináct signatářů. Především němečtí spojenci a satelity: Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Španělsko a dvě japonské loutkové vlády:Mandžusko a Čína.
Na dobu pěti let se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (z důvodu zachování vztahů se SSSR ne přímo proti socialistickému státu). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů na SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se Sovětským svazem žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu.
Osa Berlín-Řím, později Osa Berlín-Řím-Tokio, zkráceně Fašistická osa nebo jenOsa, se označovalo vojensko-politické uskupení nacistického Německa, Itálie a následněJaponska. Toto spojenectví bylo ustanoveno německo-italskou smlouvou z října 1936, která určovala německé a italské sféry vlivu v Evropě. Na tuto základní smlouvu navázal tzv.Ocelový pakt z května 1939, ve kterém se oba spojenci dohodli na společném postupu v případě války v Evropě a na s tím související ekonomické a vojenské výpomoci.
Ještě v roce 1936 se k Ose přidalo Japonsko, které s Německem uzavřelo Pakt proti Kominterně (tj. spojenectví namířené proti Komunistické internacionále a potažmo protiSovětskému svazu).
Východní Locarno, též ,,východní Locarno", název arbitrážních smluv něm.-čs. a něm.-pol. s garančními dohodami fr.-čs. a fr.-pol., podepsaných 26. 10. 1925 v Locarnu. Měly být protiváhou tzv. západního Locarna (rýnský garanční pakt) a zajistit nedotknutelnost hranic ČSR a Polska vytyčených mírovými smlouvami po 1. svět. válce.
Anschluss, počeštěně anšlus, je německý výraz pro připojení, do jiných jazyků převzaté jinak běžné slovo označuje připojení Rakouska 12. března 1938 k nacistickému Německu.
Anschluss byl mezi prvními Hitlerovými kroky v jeho snahách vytvořit, nebo jak nacistická propaganda tvrdila, obnovit Německou říši a navrátit Německu všechna kdy ztracená nebo nově nárokovaná území. Jako i území ztracená po první světové válce (Versailleská smlouva) – tak v roce 1936 Německo získalo zpět západní část Porýní a Sársko. Dne 11. března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený převrat, který vedl nacista Arthur Seyß-Inquart. Ten také povolal do země na pomoc Německé vojsko. 12. března přijel do Rakouska Adolf Hitler, který prohlásil připojení Rakouska k Třetí říši. V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99 % hlasů souhlas s připojením.
Po anšlusu následovalo roku 1938 odstoupení Sudet, v březnu 1939 okupace Československa a na části jeho území protektorát. Ve stejném měsíci obsadila německá vojska litevské území Klaipėda(něm. Memelland, lit. Klaipėdos kraštas), také ztracené po první světové válce a 1. září napadla Polsko, čímž vypukla druhá světová válka.
Ve spojenci obsazeném Rakousku byla po válce 27. dubna 1945 zřízena prozatímní vláda. Samostatnosti dosáhlo v roce 1955, výměnou za neutralitu.
Německá okupace Čech a Moravy (německy Zerschlagung der Rest-Tschechei, též Griff nach Prag - Tažení na Prahu, nebo Erledigung der Rest-Tschechei - Vyřízení záležitosti se zbytkem Čech) byla vojenská okupace zbylého území Česko-Slovenska, Čech a Moravy vojsky nacistického Německa, která proběhla 14. až 16. března 1939. V důsledku této vojenské okupace byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Poté 16. března podepsal Adolf Hitler v Praze Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
Tímto jednáním Hitler poprvé zřetelně porušil své sliby ohledně práva na sebeurčení národů a Mnichovskou dohodu ohledně Sudet, zároveň to byl první krok, kterým realizoval koncepci velkoněmecké říše.
Území republiky bylo již předtím zredukováno připojením Sudet k nacistickému Německu (2. října 1938) s následkem jejího zániku a také oddělením Slovenskav roce 1938. Na nátlak Adolfa Hitlera na odtržení byla vyhlášena samostatnostprvní Slovenské republiky. Pod hrozbou bombardování Prahy vpochodovali vojáci wehrmachtu bez velkého odporu do Čech a Moravy.
Podivná válka byla počáteční fáze druhé světové války, která skončila až s vypuknutímbitvy o Francii. Svoje jméno získala podivná válka podle vojenské pasivity Francie aSpojeného království na evropském válčišti.
Francie se sice pokusila o omezenou ofenzívu v Sársku, avšak po počátečním postupu až 12 kilometrů do hloubi německé fronty se situace zkomplikovala a francouzské jednotky se musely stáhnout. Poté se boje omezily na občasné dělostřelecké přepady a lehkou leteckou aktivitu.
Průběh podivné války pramenil ze zkušenosti z první světové války. Francie a Spojené království, které vycházely z vojenských doktrín zavedených na základě poznatků z vedení první světové války, prosazovaly defenzivní taktiku a nechtěly se nechat vylákat do ofenzívy mimo dobře bráněnou Maginotovu linii, ve kterou vkládali spojenci všechny své naděje. Na základě vývoje první světové války předpokládali, že bude válka trvat dlouho a budou v ní obrovské ztráty na životech za cenu malých zisků, proto doufali, že německá armáda vykrvácí při útoku na dobře opevněnou Francii.
Atlantická charta bylo společné prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu, vydané na konferenci v Londýně 24. srpna 1941.
Šlo o prohlášení prezidenta USA F. D. Roosevelta a britského ministerského předsedy W. Churchilla o společném postupu v probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů.
Atlantická charta sehrála významnou úlohu při vytváření společné protihitlerovské koalice. Stala se jedním z dokumentů, na které později navázala Charta OSN.
Bitva o Británii (10. červenec 1940 – 31. října 1940) představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad Británií a kanálem La Manche. Pro „Bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „Bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válekvybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušnébitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit Royal Air Force a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie (viz Operace Seelöwe). Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.
Koncem října 1940 Němci pochopili, že nejsou schopni dosáhnout svého cíle a zničit britskou Royal Air Force, a začali omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (do Středomoří a navýchodní frontu).
Trvani: červenec 1940 – listopad 1940
Misto: vzdušný prostor Velké Británie, hlavně jih Anglie
Vysledek: Britské vítězství
Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943) neboli Stalingradská bitvapředstavuje společně s Bitvou před Moskvou (1941) a Bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk navýchodní frontě. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblastiDonu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku, o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.
Trvani: 21. srpen 1942 - 2. únor, 1943
Misto: Stalingrad, SSSR
Vysledek: Rozhodující vítězství Sovětů
Teheránská konference byla vůbec prvním setkáním hlavních představitelů SSSR,USA a Velké Británie během druhé světové války. Setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla (tzv. Velké trojky) se konalo 28. listopadu – 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě Teheránu. Na tomto setkání byly projednávány otázky, které do značné míry rozhodly o poválečném osudu střední a východní Evropy. Této konferenci předcházela konference v Káhiře a následovala ji konference v Jaltě a ještě později v Postupimi.
Jaltská konference byla jedno ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Roosevelta, Churchilla a Stalina) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Setkání mělo krycí název Argonaut a hlavními otázkami projednávanými byl vztah Spojenců k Německu a Francii, opět se projednávala polská otázka a také vznik Organizace spojených národů.
Postupimská konference byla konference, která se konala v německé Postupimi (nedalekoBerlína) od 17. července do 2. srpna 1945. Účastnila se jí tzv. „Velká trojka“: Josef Stalin zaSovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království(který byl ovšem v průběhu konference po prohraných domácích volbách nahrazenClementem Attleem). Předmětem konference byla poválečná správa Německa, které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.
Trumanova doktrína byla vyhlášena 12. března 1947. Řešila především otázku Řecka aTurecka. Řecká vláda totiž požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. NaTurecko si zase činil nároky Sovětský svaz. Truman v závěru žádá Kongres o finanční podporu těmto dvěma státům ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948. Uvědomoval si totiž, že nárůst totalitních režimů je vyživován nouzí, a tudíž že prvním krokem pomoci by měla být pomoc ekonomická. Také proto v návaznosti na Trumanovu doktrínu o rok později vzniká Marshallův plán. Vyzývá k převzetí odpovědnosti za politický vývoj východoevropských států. Ačkoli se tedy z praktické stránky zabývá především Řeckem a Tureckem, mluví i o ostatních státech, které ještě komunismu vzdorují.
Studená válka (anglicky Cold War, rusky холодная война; zhruba 1947–1991) se označuje stav politických sporů, vojenského napětí, zástupných válek a hospodářské konkurence, který vypukl po druhé světové válce (1939–1945) mezi komunistickými státy – zejména Sovětským svazem a jeho satelitními státy a spojenci – a západními státy, zejména Spojenými státy a jejich spojenci. Konflikt začal zhruba roku 1947 a trval do zániku Sovětského svazu roku 1991. Hlavní účastníci boj vedli především budováním vojenských koalic, pomocí zranitelným státům, zástupnými válkami, špionáží, propagandou, závody ve zbrojení, rivalitou při sportovních kláních a předháněním se v technické vyspělosti (např.kosmické závody).
Srdečná dohoda (francouzsky Entente cordiale) byla smlouva o koloniích uzavřená meziFrancií a Velkou Británií v roce 1904, která odstraňovala jejich vzájemné rozpory v mimoevropských oblastech (Francie získala Maroko a Alžírsko, Británie Egypt a Súdán). Dohoda ukončila mnohasetleté tradiční nepřátelství obou velmocí, vytvořila předpoklady pro další spolupráci a spojenectví a stala se zárodkem Trojdohody.
Malá dohoda (francouzsky Petite Entente, německy Kleine Entente, anglicky Little Entente) bylo vojensko-politické spojenectví v letech 1921-1939 složené z Československa,Jugoslávie a Rumunska, výrazně podporované Francií. Název Malá dohoda byl původně myšlen ironicky, jako narážka na Trojdohodu.
Turecko po 1.svetove valce
Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke kterému tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva u Gallipolivšak skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.
Okupace některých částí říše v době po skončení první světové války způsobila vznik tureckého národního hnutí. Pod vedeném Mustafy Kemala, vojenského velitele, který na sebe upozornil během bitvy o Gallipoli, byla rozpoutána turecká válka za nezávislost, jež měla za cíl zvrátit důsledky Sèvreské smlouvy. 18. září 1922 byly okupační síly vypuzeny ze země. Následně 1. listopadu téhož roku nový parlament formálně zrušil sultanát, čímž ukončil přes šest set let trvající vládu osmanské dynastie. Lausannská smlouva z 24. července 1923 vedla k mezináronímu uznání nezávislosti nově utvořené Turecké republiky. Nový stát byl oficiálně vyhlášen 29. října 1923 v novém hlavním městě Ankaře. Mustafa Kemal se stal prvním tureckým prezidentem a na základě zákona z roku 1934 mu bylo uděleno čestné příjmení Atatürk (Otec Turků).